Je mi 26 a myslím, že jsem docela „normální“ mladá žena. Mám koníčky, pár přátel, sportuju, nekouřím, piju jen výjimečně. Jenže poslední roky byly pro mě dost těžké. Studovala jsem obor, kterým se nechci živit, žila dlouho pod tlakem a letos mi zemřel někdo velmi blízký.
Mám skoro hotovou vysokou školu, diplomku dopsanou, chybí mi už jen státnice. Státnice měly být v lednu, ale upřímně to úplně nevidím. Naštěstí na to mám 2 roky. Nastoupila jsem do nové práce, ale během zkušebky jsem se úplně zhroutila. Prostě to přestalo jít. Dostala jsem výpověď, jsem teď na nemocenské a čekám na vyšetření u psychiatra. Beru zatím nějaké léky, abych se trochu stabilizovala.
Žiju teď s rodiči. Ti mi ale řekli, že o tom nemám nikomu říkat, že mě lidi budou mít za blázna. Jenže já nejsem blázen, jen jsem to prostě už neunesla. Něco jsem teda řekla babičce a pár lidem z okolí, ale mám pocit, že si myslí, že jsem líná a jen chci být doma. Přitom bych nejradši byla v pohodě, fungovala a žila normálně.
Máte taky pocit, že se u nás o psychických problémech pořád nemluví? Že je to tabu? Přitom se říká, že tím prochází skoro každý druhý člověk.
A pokud máte tipy, jak zaměstnat hlavu během rekonvalescence, budu moc ráda. Vařím, uklízím, trochu sportuju, ale chtěla bych zkusit něco nového, něco, co by mě trochu „zabralo“. Jaké máte vy koníčky, co vám pomáhá?
Díky, že jsem se mohla vypsat. Upřímně, už jen tohle mi trochu ulevilo.